Reklama
 
Blog | Eva Pavlova

BEZPLATNÉ VZDĚLANÍ PRO KOLUMBII ZA CENU NAHÁNĚNÍ STRACHU STUDENTŮM?

 

Život v Kolumbii mě naučil vážit si společenských hodnot, o kterých jsem dříve ani nepřemýšlela, že by vůbec nemusely být automatickou součástí mého života. Měsíc a půl se snažím pochopit stávku na Technologické univerzitě v Pereiře. A nejde mi to…

 

Předně bych chtěla zdůraznit jeden fakt. V Kolumbii, kde téměř na každém kroku vidíte obrovské sociální rozdíly a kde většina studentů vysokých škol žije na hranici sociálního minima je zpoplatnění vysokého školství opravdu nesmysl. Na tom se shodne celé studentstvo i učitelský sbor.

Stávka na mé vysoké škole začala 5. září, tedy v den, kdy jsem měla nastoupit do práce. Mé první dva pracovní dny jsem strávila doma, protože mě vedení školy nenechalo vstoupit na univerzitní půdu. Jednoduše proto, že se po zkušenosti z minulých let báli o mou bezpečnost. V průběhu následujících dnů se mi na stole několikrát objevil následující vzkaz: Pokud uvidíš nějaké násilí nebo uslyšíš nějaký výbuch, okamžitě si sbal věci a jdi domů. A já nevěděla, co všichni blbnou. V mých očích stávka probíhala naprosto mírumilovně.

Studenti zabarikádovali většinu učeben školními židličkami. Většina z nich nechodí do školy, místo toho studují doma. Odpoledne pořádají semináře, informující o projednávaném zákoně, organizují happeningy a průvody městem. Na mé fakultě však výuka probíhá téměř normálně. Vyučující dávají hodiny pro minimum studentů, organizují hodiny v šest ráno před oficiálním otevřením školy, v případě, že je třída zablokovaná, dávají hodiny na chodbě nebo na školních zahradách. Každý týden probíhá sněm, na kterém se hlasuje o tom, zda stávka bude pokračovat. Na neuvěřitelně plném náměstí kampusu do davu promlouvají spíkři za mohutného aplausu studentů. S téměř profesionální rétorikou mluví o právu na vzdělání a realitě sociální situace většiny studentů. Sněmy mají atmosféru rockových koncertů.

Reklama

Stávka má ale i svou odvrácenou stranu. Univerzita má část studentů, kteří navštěvují večerní kurzy, které si platí. Většinou se jedná o třicátníky, kteří neměli možnost jít studovat univerzitu a teď si za dovzdělání platí. Právě jim hrozí, že zrušením semestru přijdou o své peníze. Na univerzitě je také skupina studentů, kteří se naprosto vymkli kontrole. V prvních dnech prý vypálili část školního archivu. Později začali, navlečení do lyžařských kukel, vyvádět z hodin studenty a učitele. To se stalo dnes i mně.

Někdo mi klepe na dveře mé kanceláře. Otevřu dveře a za nimi stojí kluk v masce: „Chtěl jsem ti jenom říct, abys okamžitě opustila kancelář, vyklízíme fakultu.“ Jde klepat na další dveře a já za ním hezky od plic sypu, co si o něm myslím. Pro jistotu na disk zálohuji všechnu mou měsíční práci. Třepu se vzteky, zavírám dveře a chci pokračovat, jakoby se nic nestalo. Za chvíli se ozve jemné klepání na mé dveře. Chystám se na to, že zahalenému týpkovi servu kuklu z tváře. Mě přece nikdo nebude říkat, co mám dělat. Natožpak někdo, kdo nemá odvahu říct mi, jak se věci mají tváří v tvář.

Za dveřmi je děkan. Na konci chodby vidím srocené všechny zaměstnance z třetího patra. Musím jít taky. Děkan se na mě dívá s omluvou ve tváři a mně se chce řvát, protože tohle všechno je jeden velký nesmysl, s kterým ale nic nemůžu udělat. Procházíme malým vestibulem, kde je šest zakuklenců. „To myslíte vážně, to se bojíte tady těch šesti kašparů?“ ptám se děkana.

Na nádvoří se bavím se studenty, které zakuklenci vysmýkali ze tříd. A tady je pár útržků z konverzace, které zazněly:

„Zvykni si, v téhle zemi se děje bezpráví každý den.“

„Ty ses asi zbláznila, že se s ním dohaduješ, můžou být nebezpeční.“

„Policie má zákaz vstupu na veřejné univerzity, pokud se neděje něco fakt hroznýho.“

„Většina z nich má kapsy narvaný podomácku vyrobenýma bombama a věř mi, minulý léta to bylo vážně ostrý.“

„Drž se dál a ignoruj, co se děje.“

„Co můžeme s tím zákonem dělat, tady neexistuje nikdo, kdo by bránil práva studentů.“

„Ústavní soud? Ten už to má s prezidentem dávno ujasněno. To víš, peníze zacpou hubu každýmu.“

Většina studentů se přesouvá studovat do univerzitní knihovny. Zvenku jde vidět, že první patro je už zabarikádované spletí naházených židlí. Sedím v nedaleké kavárně a z fakulty slyším takový menší výbuch…

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama