Na docela malé univerzitě každý každého zná. Stejně tak je to v conjunto Serrana, tedy spojení asi dvanácti pětipodlažních domů, kde bydlím. Nahodile pár konverzací uplynulých týdnů tak, jak se asi skutečně odehrály.
„Heej znáš se s Francouzema?“ křičí na mě kluk v černém triku. Zatímco přichází, ostřím na jeho hrudník a musím se smát. Místo rockové hvězdy je na tričku zpodobněná Panenka Marie. „Ahoj.“ Kluk se ani nezastaví a dodává: „Prosím tě, řekni jim, že je čekám u Elektriky,“ šine si to dál a je mu zřejmě úplně jedno, že po týdnu stráveném na Univerzitě vůbec nemám páru, co je to Elektrika.…Ano, na škole je kromě čtyř Němek, které nikdo nikdy neviděl i šest Francouzů, které naopak každý viděl všude, jen ne ve škole. Je mi jasné, že zmíněný chlapec odvodil to, že se s Francouzi znám, z mé barvy vlasů.
„A vy jste kdo?“ měří si mě podezřívavě ženská na profesorských záchodcích. „Já pracuji s panem Cookem,“ napřímím se k útoku a hrdě před sebou držím klíč od jediných toalet, na kterých se nachází toaletní papír a papírové ručníky. Ženská se rozzáří: „No jasně, já to věděla! Vy jste senorita Pavlová, jak se má vaše maminka?“ ptá se mě na tu nejzákladnější otázku u všech věkových kategorií, u kterých je velmi nepravděpodobné, že matka již zemřela. A já chtějíc si pokonverzovat ve španělštině dodám, že moje drahá maminka se vydala i s tatínkem na dovolenou do Maďarska na výlet do termálních pramenů, kde to mají velmi rádi. Rychle jsem totiž pochopila, že obšírnou odpovědí se lze vyhnout řadě následujících otázek. A taky už se mi opravdu chce čůrat… „Panebože, vy ale opravdu dobře mluvíte,“ nedá se paní a pálí další otázky. Couvám směrem ke kabinkám, paní se nedá: „A co sourozenci, máte sourozence?“ „Jo, mladší sestru, jmenuje se Anna a studuje na vysoké škole, ale ona moc necestuje, za to výborně vaří,“ nedávám paní šanci na cokoliv se zeptat. To už samozřejmě mluvím z kabinky. „A co z ní bude?“ „Učitelka,“,zalžu, protože nevím, jak se španělsky řekne logistika. „Učitelka čeho?“ „Matematiky, ona děsně ráda počítá,“ lžu a v duchu se musím smát při představě mojí sestry před tabulí popsanou čísli. Vyjdu z kabinky. „Já pracuji v kanceláři Juana Carlose, stavte se na kafe, můžeme si popovídat.“
Moje kancelář, pondělí ráno: „Ahoj, já jsem Alejandra,“ směje se na mě neznámá holka. „Chtěla jsem tě přijít pozdravit a procvičit si angličtinu.“ Protože se mi v kanceláři v podstatě celý den střídají lidé, kteří mě přišli pozdravit a zároveň dopředu ví, jak se jmenuji- a v některých případech dokonce i to, co studuje moje sestra- ptám se Alejandry, jak se o mně dozvěděla. „Já viděla online na Couchsurfingu, že jsi přijela do města, tak jsem si myslela, že to budeš ty. Mě totiž učí Esmeralda. To je přece úplně jasný, že jsi to ty,“ Alejandra se snaží vysvětlit logické souvislosti, které mi jsou naprosto neznámé. „Esmeralda?“ „Jo, jo, Esmeralda to je švagrová od Juana Carlose.“
V sobotu ráno jdu se smetím: U pestrobarevné, asi metr vysoké sochy Ježíše mě někdo dobíhá: „ Pane Bože, Evo, to jsem rád, že tě vidím. Jak se máš?“ „Dobře.“ „Že ty si na mě nevzpomínáš, no neříkej, že si na mě nevzpomínáš!“ dívá se na mě týpek, kterého jsem nikdy neviděla. „Jasně, že jo Andreas?“ zkusím nejsuverénnějším hlasem, kterého jsem schopná, říct nejčastější kolumbijské mužské jméno. Týpek se usměje: „No jo, Juan Andreas, kamarád Luisy.“ Ano, jsem doma, Luisu skutečně znám. „Jak se máš, co dělá maminka, jaký byl víkend,“ mele základní sérii otázek, tentokrát ovšem obohacenou o: „Slyšel jsem, že jsi v neděli byla na výletě v Manizales, říkal mi to Julian.“ Následuje konverzace o mém víkendu a vůbec všech mých víkendech v Kolumbii. Loučíme se. Když už odemykám vchodové dveře, týpek na mě huláká: „Jo a taky vrátnej říkal, že máš narozeniny, feliz cumpleaños, Eva!“
A moje oblíbená: „Ty ale nejsi Kolumbijka,“ ptá se mě kluk uprostřed narvaného klubu studentů, tančících salsu. „Ne ne já jsem z České republiky, to je země vedle Německa“ a moje maminka se má dobře, myslím si pro sebe. Sebastian mě ale překvapí, velmi dobrou češtinou mi vysvětlí, že v České republice žil čtyři roky, kamarády má ve Frýdku Místku a jsou to teprve tři týdny, kdy se konečně vrátil domů, do Pereiry. Ptá se mě, kde pracuji. „No né, ty děláš vedle mýho kámoše Juana!“ „Carlose?“ ptám se já.
Couchsurfing- http://en.wikipedia.org/wiki/CouchSurfing