Superkrátý exkurz do historie města Medellín a také esprit města, který už naštěstí není to, co býval…
Franco stojí nad stolem, pokrytým dvdčky s kolumbijskými filmy. „Tak si vyber, ten v tom červeným je klasika – drogy, násilí, sex, támhle je jeden o prostitutce, která bere drogy, ten na kraji je ze slumu o dvou bratrech, kteří pracují pro narkomafii“, jede prstem po stole. „Jestli chceš něco hlubšího tak doporučuju ten vzadu, je to takový zapletený… únosy, drogy, násilí.“ Tuny drog, únosů a hereček s prsnímy implantáty najdete dokonce i v kolumbijských komediích, filmy o drogách mají ovšem i dalšího společného jmenovatele – v podstatě se všechny odehrávají v ústředním městě narkomafie, městě Medellín.
Medellín byl ještě donedávna údajně nejnebezpečnější metropolí světa. Hlavní město obchodu s kokainem, každodenní přestřelky mezi gangy na ulicích, únosy posádek autobusů na trase z Bogoty, ale také rekrutiště kolumbijských povstaleckých armád; to vše z města učinilo místo nanejvýš nevhodné pro jakýkoliv turismus. Situace se začala velmi pozvolna měnit po zastřelení drogového kápa Pabla Escobara v roce 1993. Další fázi „očisty“ města od narkomafie a paramilitárních jednotek, operujících v okolí, nastartovalo zvolení prezidenta Uribeho v roce 2002. Politika narozeného právě v Medellínu. Ve městě samozřejmě dodnes existují rozsáhlé chudinské čtvrti, do nichž je neradno vstupovat. Podle mých kamarádů je prý úplně normální, že mezi místním bossem a policií panuje tichá dohoda o nevměšování se do vnitřních záležitostí čtvrti… A tak to dnes v Medellínu jakžtakž klape.
Do těch nejnebezpečnějších míst se naštěstí turista nemá jak dostat, jednoduše protože do nich ani nejezdí autobus. Když už přece jen zabloudíte a šmárujete si to do nějaké nehezké čtvrti, místní vás zastaví a otočí směrem zpátky. A právě to ukazuje tu lepší stránku města. Medellín je hlavní město oblasti, které se říká Paisa. V Kolumbii je oblast Paisa známá tím, že se pro vás místní lidé můžou třeba i rozkrájet. Je nanejvýš pravděpodobné, že vás na ulici zastaví lidé, kteří si chtějí popovídat a doporučit vám nějaké to místo, kam se jít podívat. V podstatě je to nejlepší způsob, jak se dozvědět nějaké ty pikantnosti o městě. Tak třeba, že z Medellínu rádi lidé jezdí na nedalekou chatu Pabla Escobara, ve které si proslulý drogový boss choval hrochy nebo to, že joint marihuany vyjde ve městě v přepočtu na pět korun. Město nekonečného jara, jak se Medellínu přezdívá, je dnes zkrátka spíše hlavní město kultury, zábavy, dobré kávy a textilního průmyslu, než rejdiště narkomafie. Mě osobně potěšila nádherná moderní architektura. K absolutnímu pokladu podle mne patří dřevěný amfiteátr Botanické zahrady, Muzeum moderního umění přebudované ze staré továrny nebo Biblioteka España – knihovna, ke které vás nad střechami chudinských čtvrtí dopraví lanovka. Napříč městem vede nadzemní linka metra, ze které se nabízí výhled na nekonečnou záplavu baráčků s červenými střechami. K tomu všemu připočtěte celoroční perfektní klima a máte hotový turistický ráj.
Medellín je také proslaven bujarým nočním životem – a upřímně, tak pestrou směs šílených barů těžko někde najdete. Salsa, punk, techno, to všechno namačkané ve čtvrti Poblado. Jedno místo za všechny: Představte si dům zabalený do vánočních světel, uvnitř Kolumbijce navlečené do převleků postaviček z komiksů, videoher a jihoamerických telenovel. K vlnění do rytmu latinskoamerických odrhovaček vybízí z pódia černoch navlečený do stříbrných lacláčů. A teď si to vše představte zrežírované Davidem Lynchem. Máte to? Tak přesně to je bar Dulce Jesus mío (Můj sladký Ježíš).
Na závěr nemůžu než nezmínit absolutně úžasnou pětihodinovou cestu z Medellínu zpět do Pereiry. Dech beroucí výhled na propasti na úpatí cesty, divoké lesy, ze který čekáte, že na vás vyskočí nějaký ten povstalec proti bůhvíčemu (oni tam někde ještě jsou, že) nebo výhled z autobusu na šílená vysokohorská města. Zkrátka scenérie, při kterých vám spadne brada. Celá cesta je doprovázená jak jinak než z reproduktorů se linoucími kolumbijskými lidovkami, které si zpívá dobrá třetina posádky autobusu. Jak vtipně říká oficiální turistický slogan: Jediné nebezpečí, které Vám hrozí je to, že se nebudete chtít vrátit zpět.
Jasoň a Drsoň po kolumbijsku:
Popularita prezidenta Uribeho ve své době dosahovala na necelých devadesát procent. Dokonce i jeho politická konkurence musí uznat jeho zásluhy na rapidním zlepšení bezpečnostní situace v zemi. Uribeho zálusk na paramilitární jednotky se přikládá zejména tomu, že jeho otce zabili povstalci z FARC. I proto Uribe oproti svým předchůdcům odmítl s jednotkami jakkoliv vyjednávat. Právě Uribeho zásluhou poklesl počet vražd v období let 2002-2008 v Kolumbii o čtyřicet procent(!). K dalším zásekům na Uribeho pažbě patří osvobození dlouholetých zajatců FARC nebo zabití lídra nejobávanější kolumbijské guerilly. Ani tento miláček národa ovšem nezůstal zcela bez pošramocené povesti. K jihoamerickému folklóru již patří snaha prezidentů prodloužit si neústavní cestou volební období. Uribe však musel čelit i skandálu, kdy kolumbijské zásahové oddíly navlekly posmrtně do uniforem paramilitárních jednotek nedopatřením zabité civilisty. Uribe zareagoval bleskově propuštěním dvaceti sedmi generálů, čímž částečně vylepšil svůj obraz v očích kolumbijské veřejnosti.
Pablo Escobar je oproti Uribemu absolutní arcilotr. Vrah a hlavně padre celé kolumbijské narkomafie. Zeptejte se však Kolumbijce, co si o Pablovi myslí. Jestliže je Uribe miláček národa, tak Escobar je kolumbijský Robin Hood adorovaný kolumbijskou chudinou. Dozvíte se, že vlastně bohatým bral a chudým dával, že vždy preferoval státní úředníky uplácet, než je střílet, že toho pro obyčejné lidi mnoho udělal. Jeho pestrý životní příběh přitahuje, a tak máte chvíli pocit, že vám Kolumbijci vypráví pohádku o místním Járovi Cimrmanovi, který má spoustu vtipných historek z boje proti nenáviděnému státnímu establishmentu. Tak tedy ve zkratce. Pablo se narodil v chudinské čtvrti, do školy chodil bos. Své první peníze si prý vydělával loupením náhrobních kamenů. Mladý Pablo si později začal přivydělávat prodejem drog, dotáhl to až na vývoz 80 tun kokainu do USA měsíčně. K převozu do USA mimo jiné používal dvě ponorky. Z Escobara se stal v roce 1983 podle časopisu Forbes sedmý nejbohatší muž planety. Jeho bratr vypráví, že doma měli uskladněných tolik bankovek, že museli počítat s desetiprocentním odpadem každý rok, který sežraly krysy. Když proti Escobarovi prezident zahájil zásah, padre se nabídl, že na usmířenou zaplatí celý kolumbijský národní dluh (13 miliard dolarů). Prezident úplatek odmítl. Pabla dostihla jednotka čítající 1 500 najatých specialistů po téměř pěti stech dnech hledání. Pablo Escobar byl zastřelen na střeše Medellínského domu ve věku čtyřicet čtyři let.
Obrázky:
1. Vstup do Botanické zahrady
2. Dřevěný amfiteátr Botanické zahrady
3. Biblioteka España
4. El Peñol- turistický ráj bez turistů nedaleko Medellínu
