Reklama
 
Blog | Eva Pavlova

Návštěva dětského domova, Vánoční doják, Kolumbie, 60 minut

Bez cukroví, bez zimy, bez nakupování...

V Kolumbii téměř chybí střední třída. Sociální podpora neexistuje, naopak čtrnácté či dokonce patnácté platy nejsou ničím neobvyklým. Lidé tu tak nemají buď skoro nic anebo toho naopak mají neuvěřitelně moc. Být tváří tvář k ničemu, navíc k ničemu, co se tu opakuje u miliónů lidí je prožitek, který se dá těžko popsat. Nemít nic nebo mít hrozně málo je něco, co se dotýká mých nejbližších přátel, něco co mám na očích každý den, něco co je tady prostě normální.  Lidsky nejzákeřnější je pro mě chudoba skrytá – spoustu lidí tu drží nad vodou solidarita blízkých. Studenta, který nemá na autobus do školy, tu od bohatého na první pohled třeba vůbec nemusíte poznat.

Po pár měsících v Kolumbii jsem už otupěla. Přišly ale Vánoce.

Chodím kolem betlémů v třicetistupňovém vedru a vánoční náladu si pořád tak nějak nemůžu vyrobit. Ani nemám chuť. Kolumbijské vánoční zvyky mi spíš připadají, jako kdybych se ocitla v programu Discovery Channel. Jsem jen pozorovatel. Do momentu, kdy mě do všeho vtáhl Oscar. „Tak jedeš s náma ve středu, ne?“ ptá je mě už po milionkráté a já už asi vážně musím říct, že jedu.

Reklama

 O co jde? Za městem je obrovský sirotčinec, kdo může, daruje dětem nějaké to oblečení, cukrovinky nebo hračky. My s Oscarem jedeme vyzvednout rovnou stovku zmrzlin, padesát panenek a padesát autíček. V příměstském kostele na nás čeká Oscarova rodina. Kostel má celé pravé křídlo otevřené, od zahrady ho oddělují tenké sloupy, které vypadají jako mříže. Maminka diriguje dav rozdováděných dětí: „Holčičky nalevo, chlapečci napravo a zazpíváme si písničku.“ Tatínek dělá vtípky, asi abychom se všichni necítili tak divně. Modlitba, druhá, třetí písnička, na řadu přichází zmrzlina. V kostele to vře, ale to není nic ve srovnání s tím, co se děje na zahradě. Za sloupky kostela stojí dav ušmudlaných dětí, mladých matek s miminky v náručí, všichni natahují dovnitř ruce a prosí. Zbyly nám tři zmrzliny, tak je prostě dám těm nejsmutnějším očím. Rázem jsou na mě přilepené desítky naštvaných pohledů: „My chceme taky.“ Sakra. „To je porušení pravidel, nic nesmí ven. Ha ha ha,“ vtipkuje Oscarův tatínek a mně se chce trochu brečet.

Kde se ty děti berou? Každý den, týden před Vánoci, se jich v kostele vystřídá pět set. Jsou to každý den jiné děti. Nejedná se jen o děti z dětského domova, ale také děti z chudinských čtvrtí.

Na řadu přichází rozdávání hraček a já bych si přála na patnáct minut ztratit sluch. Můj nejsmutnější a nejkrásnější zážitek.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama