Ruku na srdce, co jste kdy slyšeli o Kolumbii? Drogy, únosy, káva, Shakira a plastické operace…? Pokud si ale člověk dá práci najít si nějaké informace, zjistí, že takový obrázek není moc fér. Zůstane v podstatě jen ta káva. Já jsem se těšila na úžasnou přírodu, neuspěchaný životní styl a veselé Kolumbijce. Přestože jsem pracovala s několika Kolumbijci přímo z Pereiry, města, ve kterém jsem na stáži, nedokázala jsem se vyvarovat některých menších kulturních šoků, umocněných ještě tím, že jsem pár předchozích měsíců trávila v pupku naší civilizace, New Yorku.
Namátkou pár postřehů…
Tak třeba voda se tu prodává v sáčku. Mléko chutná jako pravé mléko. Ananas (a vůbec většina ovoce) se tu jí posolený a se šťávou z limetky. Toulají se tu psi, ale neřekla bych, že jsou bez pána, protože nejsou vyhublí a špinaví. To ovšem neplatí o místních bezdomovcích. To, že tu bude hodně chudých lidí, jsem čekala, na to, jak takoví lidé můžou zapáchat, vás ale nikdo nepřipraví. Stejně tak jsem čekala, že si tu všichni lidé budou tak nějak podobní. Opak je pravdou- lidé různých ras, sociálních tříd a zejména na univerzitě vyznavači všemožných stylů- kolumbijský mix, ve kterém můžete potkat stejně tak kluka v triku Led Zeppelin, jako holku v pyžamu (*). A stejně jako jeho obyvatelé tu vypadá i město. Nemůžu si pomoct neusmát se při pohledu na šílenou změť kostelů, supermoderních budov, špinavých chajd, a okázale se tvářících domů, kde jsou trpaslíci tou vkusnější součástí dekorace. Pereira je v kopcích a tak se vám z výšky naskytne pohled na labyrint barevných krychliček, úzkých ulic, do kterých byste nikdy neřekli, že jsou v pravém úhlu, a především mraveniště aut, taxíků, kol, motorek, vozíků a obyvatel, kteří hrozně rádi ignorují chodník.
Doprava je kapitolou sama o sobě. Zastávky autobusu tu někde jsou. Většinou se ale na autobus mává. Z autobusu se vystupuje z permanentně otevřených dveří kdekoliv, kde vozidlo zastaví na červenou. V okrajových částech města chybí silnice a tak občas hrozí, že se vám v poskakujícím autobusu udělá špatně. Cenově výhodnější je ovšem potkat (!) na ulici dvě osoby, které jedou stejným směrem a mávnout na všudypřítomné taxíky. Dvacetiminutová jízda tak přijde v přepočtu na jeden dolar.
Další nezvyklostí jsou tu bezpečnostní opatření. Každý vás tu jako cizince upozorní, že nemáte ukazovat drahé hodinky a šperky, po setmění nevycházet samotní na ulici, nevybírat sami z bankomatů. Obezřetnost je tu vidět v každodenním životě města. Mříže na oknech domů, ostraha v obchodech, výškových budovách i na jednotlivých fakultách jsou pro Evropana nezvyklá podívaná. V některých obchodech vám zapečetí nákupní tašku, jinde vám ji uloží do skříněk, je to přece pro vaši bezpečnost.
Jediná věc, která mě tu vytáčí je házení odpadků na zem. Univerzitní kampus tak hyzdí odhozené sáčky a papírky. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že celé divadlo se děje proto, aby měli uklízeči práci. Ti jsou schopní utřít celý stůl, i když na něm právě obědvá šest lidí. To vše samozřejmě s okouzlujícím úsměvem. Trošku závažnější problém ale je, že na celé univerzitě, kde pracuji, chybí toaletní papír. Je to tedy doslova průser, když zjistíte, že v žádné z kapes kabelky nemáte kapesník, noviny, autobusové lístky… Na takové nepříjemnosti se ale v zemi, kde se každý směje, snadno zapomíná.
* http://ona.idnes.cz/ven-v-pyzamu-pohodlny-trend-zaplavuje-cim-dal-vic-zemi-ppl-/modni-trendy.aspx?c=A110124_160433_modni-trendy_abr