„Kdy už tam budeme?“ ptám se ostatních. „Už tu přece jsme.“ To je vážně ono?“ ptám se. …Výbuch smíchu …“Ano, to je vážně ono“
Velice pravděpodobně se v kolumbijské Bogotě stane, že se Vás nějaký ten její obyvatel zeptá, co že si to o jeho městě myslíte. Vězte, že obyvatele osmimilionové metropole nepotěšíte ničím víc, než upřímnou odpovědí: Bogota je špinavá, šedá, nebezpečná, je v ní zima, člověk se v ní dusí smogem a na hlavní město je tam toho, co se týče památek, tak trošku málo. A právě to je klíč k srdci většiny místních. Se sadomasochistickým úsměvem na tváři jsou schopní hodiny zapáleně vykládat třeba o tom, jak si bývalý starosta ulil z rozpočtu města veškeré prostředky určené na výstavbu koridoru pro veřejnou dopravu. Město tak dusí věčné dopravní zácpy (španělsky trancón). Bogoťané je nenávidí, ale zároveň jsou vděčným tématem rozhovoru. V jednom takovém trankónu se do města posunujeme už dobrou hodinu a půl a já poslouchám instrukce, které mi mí místní kamarádi dávají. Nemám vytahovat foťák, nemám mluvit anglicky, bezdomovce mám ignorovat, mám se tvářit jako místní (!), když přede mnou někdo upadne, nemám mu pomáhat a vůbec nejlepší prý bude, když si to pošmáruju centrem dva kroky před ostatními.
Sama jsem z hnusného města a tak si myslím, že mě jen tak něco nemůže zaskočit. Centrum Bogoty ale zkrátka není žádná hitparáda. Historická čtvrť Kandelárie je zašlá a ušmudlaná, Plaza Bolíar je plná holubů, vládní budovy jsou nudné, až je to k pláči. Přesto ve městě najdete pěkná místa – městské parky, skvostné bleší trhy a dvě skvělá muzea- Muzeum Zlata a Muzeum Botero. Pokud jste noční zvíře pak Zonu Rosa, ve které si mimochodem můžete poprosit o přerovského Zubra. Absolutní povinností je nechat se lanovkou vyvézt na perlu Bogoty – Monserrate, který patří k tomu nejlepšímu, co Bogota může nabídnout. O tom hezkém, co jsem v Bogotě viděla, ale zase příště…